Tma s vidinou vycházejícího slunce
Prší,
a ty na vrcholu kopce píšeš do schránky svůj vzkaz,
Vždyť každý to cítí, chceme tu nechat něco z nás,
a proto by to mělo být to nejlepší co máme,
protože na tomhle světě nejsme sami
a měli bychom ho udělat lepším pro ty, co přijdou po nás.
Musíš naslouchat, ne jen jít si s hlavou skloněnou,
vždyť jsou všude okolo, a mají ti co říct.
Je toho tolik, co tě jiní mohou naučit,
ale když o ně přijdeš, pak už ti nezbyde nic,
než umírat touhou, jak dát svému životu života víc.
I ldyž jsi všem pro smích a pomluv není konce,
vždy jsou tu takoví, kdo pomohou ti zvednout se
a pokračovat v práci, jak být lepším člověkem.
Je to rodina, to největší co máš na tomto světě,
A koho do ní přijmeš, to je jenom na tobě.
Ale žádný strach,
to velmi rychle zjistíš komu záleži jen na sobě.
Jako věrný pes, bude u tebe vždy stát tvoje srdce,
tak ho používej s rozmyslem ale intenzivně,
protože jak ti jednou pukne, roztřesou se ti ruce,
a do těch hrubých dlaní, už nevemeš nic,
ani ruku jinou, ani nic, co ti dřív dělalo radost.
Zbydou ti jen ruce pro pláč,
a budeš mít už všeho tak akorát dost.